BÁJNÝ FÉNIX PŘISTÁL NA SLOVENSKU V BZENICI
Co mi cesta na Slovensko dala a vzala? Zajímá vás, zda (a jak) jsme se poučila? Vyzkoušela jsem si, že je možné namalovat velký obraz v šibeničně krátké době. Naučila jsem se něco o sobě i o malbě velkých obrazů. Ale jako každé učení, i toto mělo svou cenu.
Na výlet na Slovensko jsem se těšila přes dva roky – od chvíle, kdy jsme s architektem Igorem Baccetim jednali o termínu realizace. Návrh byl jasný hned od začátku. Igor si pro svou stavbu vybral můj obraz Zlatého Fénixe, který jsem měla přenést na čelní zeď Domu smutku.
A tak jsme v krásných letních dnech koncem srpna vyrazili s mým životním partnerem a naším čtyřnohým členem rodiny na pracovní cestu na Slovensko. Chystala jsem se zhostit výmalby Domu smutku v Bzenici. Ubytovali jsme se v pěkném, trošku punkovém kempu – hned pod hradem Revište, který bohulibě opravují dobrovolníci. Taky to bylo kousek od Domu smutku, kde jsem měla malovat.
Slovensko je krásné. Užívala jsem si, když se postupně otevíraly lesy, naslouchala jsem tichu a bzučení včel, nasávala voňavý čerstvý vzduch, a obdivovala rozsáhlé pastviny. Byla jsem spokojená, viděla jsem kolem svět, který se mi líbí.
Když jsme se ubytovali, jeli jsme se poprvé podívat na místo činu. Zalekla jsem se, když jsem poprvé uviděla plochu, na kterou budu malovat. Byla obrovská – měla rozměry 3,5x5 m!
To bude výzva! Takhle velký obraz jsem ještě nemalovala. Musela jsem Fénixe přizpůsobit místu. Chtěla jsem, aby stejně jako na původním obraze působil především harmonicky. Monumentální prostor mne ze začátku děsil. Na práci jsme měli jen tři dny, na první pohled to vypadalo jako nemožný úkol pro hrdinu z pohádky. Většinou mi i podstatně menší obrazy, které mají kolem 100x100 cm, dají zabrat klidně i tři měsíce. Potřebuji odstup a nejlépe maluji jen ve chvílích absolutní pohody. Tady jsem znervózněla. Dopadla na mě zodpovědnost a náročnost celé zakázky. Potřebovala jsem absolutní koncentraci a klid na práci (tím vlastně říkám, že jsem byla protivná na všechny okolo – včetně psa).
Přítel mne dobře chápal, proto mě nechal o samotě a já si během čtyř hodin načrtla základ celého obrazu. Když jsem zjistila, že to zvládneme, zase jsem se uklidnila.
Můj přítel mi pomáhal především s tónováním obrazu. V praxi to vypadalo asi takhle: já míchala barvu, on válečkem přetíral celou plochu obrazu. Odhaduji, že za ty tři dny takhle vymaloval jeden velký dům o osmi místnostech. Bylo to fyzicky hodně náročné.
V kapličce bylo obrovské vedro, srpnové slunce do budovy na kopečku neúprosně pražilo. Já se v kapličce zhostila především samotné malby Fénixe, detailů, struktury. Takže jsem pracovala ve výškách, na hlavě bájného ohniváka, a pot ze mne jen tekl. Většinou jsem pracovala jen ve spodním prádle, vždyť kromě nás do budovy nikdo nechodil. Zatím.
Zlatý Fénix byl každou hodinou krásnější, zářivější a malba mne natolik pohltila, až jsem skoro zapomněla, že jsem většinu času strávila na lešení, kde se mi nedělalo dobře jednak z výšky a jednak z přehřátého vzduchu pod stropem.
Čtvrtý den byl Fénix hotový. Ještě jsme si vyrazili do nedalekého města, vyšlápli na hrad a pak jeli domů. Do Prahy jsme dorazili někdy kolem druhé hodiny ráno.
Fénix byl ještě větší výzva, než se na první pohled zdál. Ale poznala jsem, že tuhle výzvu v pohodě zvládnu. Poučila jsem se, že než příště vezmu novou zakázku, při které musím pracovat s neznámou technikou, musím si pořádně spočítat, co to obnáší. Cesta, ubytování, jídlo mi pohltilo polovinu výdělku, a to ani nemluvím o tom, že mi můj přítel pomáhal zdarma. Vzala jsem tedy Fénixe jako šlechetné poslání, jako dar pro lidi, kulturu.
Vytvořila jsem obraz v té nejkrásnější galerii na světě – na slovenské vísce, na kopci, kde je ticho a klid, kde lidé hledají pohlazení duše, lásku a odpuštění. Obklopeni lesy a modrou oblohou. A to je pro mě čest.
Realizujeme pro vás fresky, interiérové nástěnné malby do vašich prostor.
V případě zájmu o bližší informace nás kontaktujte.
